Klenbou – Brázdou, Galerie Josefa Jambora, Tišnov

K obrazu Bítešské ortoruly:

Sýkořsko  – málo známá vrchovina, kde se to jen zelená přírodními rezervacemi a skála za skalou sleduje linii hluboce řízlých údolí svažujích se ke Svratce. V geologické mapě je to veliký růžový flek, rozsáhlá oblast budovaná Bítešskou ortorulou – srdcem Svratecké klenby, součástí příkrovu přesunutého přes staré horniny Brunovistulika za Variského vrásnění. V terénu často tvoří izolované skály, monumentální a blokovité, někdy skoro architektonicky souměrné – tvrdé a pomalu zvětrávající kvádry složené převážně z křemene a živců, které na některých místech pronikají pásy zeleno – černých amfibolitů, jemně páskovaných a mnohem snáz zvětrávajících. Tam kde se to děje, lze často ve velkém měřítku vyčíst něco o mohutnosti sil, které hnětou Zemi – pruhy tmavého amfibolitového masa, ze kterého vystupují světlé okaté pásy rul, jsou provrásněny, rozvlněny a zohýbány do fantastických úhlů, tu jemně a skoro ornamentálně, jinde zase v mohutných několikametrových vrstvách prohnutých tam a zpět běží prostorem kolem bukových suchárů a zpevňují kopce hradbou stěn a skalních suků. Pořád mě neopouští fascinace myšlenkou, že to co je dnes krystalické – pevné a křehké – se v minulosti muselo chovat vláčně, tažně a vůbec plasticky – že se kámen v určité míře podřídil zákonům proudění. A stále se jim podřizuje – hluboko pod zvedajícími se horstvy.

K obrazu Boskovickou brázdou od západu k východu:

Ráno, západ, vyrážím za tmy zkoumat jih brázdy.

  1. Krystalinikum – podložní, 1.Bítešské ruly (viz jinde) 2.Svory
  2. Balinské slepence – težko k nalezení, a když už, tak jen obalené lišejníkem. Hrubé štěrky aluviálních kuželů.
  3. Spodní šedé souvrství s I., II. a III. Uhelnou slojí a šedé souvrství v naloží slojí
  4. Střední červené souvrsví – překrásně navětralé v zapadajícím slunci nad Oslavou, cihlová červeň a ohyb vrásy, když stoupám po schodech k dolu /Padochovské souvrství/
  5. Svrchní šedé pásmo. /pískovce/prachovce/vápence/slínovce/ oživení tektoniky.
  6. Rybičková skála – úlitba čajem do sutě za nalezené Neslovicelly, a klid klidu jak zírám obalen bahnem v kopřivách na vrstvy permských jezer v čele skály /cykly sucho – vlhko/
  7. Rokytenské slepence – východní hranice/ hrubý materiál horských svahů/ v zákrutech řeky, v bahnitých polích, v hliněných roklích a zvláštních oblých skalních spádech, kolena a temena kopců padají dolů k vodě k lužním lesům. Lednová noc u řeky, nezdařený pokus o rozdělání ohně z bobřích pilin, Orion už vysoko, vlhká zima, ticho skály.

Večer, východ, vracím se domů na sever.

Boskovická brázda (dva pásy,přesličky..):

Nazírat krajinu /zemi/ jako proces, ne jako stav. Jako uskutečňování se, ne jako trvání. Vidět podoby, které nabírá v běhu času a snít o těch které nelze bezprostředně pozorovat. Uvědomit si přežívání (recyklaci) minulosti v přítomnosti – kontinuity hmoty i ducha. Nechat se ohromit představou sil které tvarují zemi, a pestrostí forem které jsou i které byly. Nakonec zapomenout na všechny přediva mysli a jen pozorovat.