Říj 15

ADAM KAŠPAR: MAPA HOR 2018

Cesta tmou domů – jeden den.

Je noc a nemůžu spát, myšlenky víří tak dlouho až zhasnou a zůstane jen síla přicházejícího rána. Ležím na posteli a koukám oknem na fialové svítání nad hřebenem Břidličné, tiché a mocné, zvednu se a skrze šírání jedu tam, svítá a jdu vzhůru voňavou rašelinou Skřítku, Slunce se válí v mlhách, jdu nahoru k vývratům v pralesovité smrko-bučině, maluju choroše na chundelaté bukové srsti a jsem nervózní, že nestíhám, vyjdu nad hranici lesa a dva jestřábi mě lehkostí letu uklidní a naplní důvěrou, padne mlha – bloudím mezi vlajkovými smrčky a ohlížím se k Barboře, její tvář ve svatozáři zvadlé podzimní trávy, mraky se trhají a odhalují hlubiny údolí se zbytky bučin, suky fylitových vrás, vítr se zvedá a bere myšlenky z hlavy ven, kvarcitová bašta, pevnost, oltář vpředu nahoře, hojnost brusinek, hojnost barev, obrazů, peněz, chvil přítomnosti, hojnost všeho, lehám si na břicho na přídi té skály, ležím a přede mnou se plazí po skále, strháván větrem mravenec se zlomenou nožkou, plazí se pro smrt vprostřed nesmírného prostoru hor, plazí se jako já se plazím vprostřed nesmírnosti sebe sama nicotný, a najednou mám radost a pokoru a klid, vidím svou bezvýznamnost a je v ní síla, pomalu nadskakuju jak pode mnou buší srdce země, poslouchám ten tep – poslouchám ho když chodím šumícím lesem, tekoucí vodou, životem bzučící hlínou, trochu démonicky slyším ten tep ve vrčení motoru když jedu do plenéru, když si Petr nade mnou pouští techno slyším ten tep, když usínám a vstávám a jím a chodím a myslím slyším ten tep, slyším a vidím jak uvádí vše do pohybu, vrásní horská pásma, a navádí mě abych je maloval, seje lesy a sklízí je kůrovcem a pilou, ukládá uhlí a pak ho těží a spaluje aby ho opět uložil jinde a jinak.

Ten tep v krocích malého umírajícího mravence na hraně devonského kvarcitu Ztracených kamenů, kterýkoliv rok, kterýkoliv den, kteroukoliv hodinu, minutu, vteřinu, vstávám a jdu dál.

Vrchol hory, půlnoc, zima je prázdnota, žádný směr, žádný cit, jen sníh křupe pod nohama, jak jdu z Třech kamenů. Loukoť kola.

Sestupuju údolím Merty. Merta pramení v neposkvrněném vědomí z prázdnoty, má devětkrát devět pramenů a žádný, kolem každého pramene se rozkládá prales, sestupuju jedním z nich, tak sto padesát až dvě stě let stará jedlobučina se smrkem a javorem, tím protéká ta svatá řeka, a v korytě se válí granáty jako pěst, krystaly epidotů a magnetitů, anatasy a hory dalšího drahého kamení, v pralese na kameni praotci spolu rokují Rys, Sokol a Kamzík o budoucnosti CHKO, vyprávějí si příběhy a vtipy a smějí se. Zobi jde se mnou, promiň brachu, snad bůh dá a začundrujem  ještě spolu, snad bůh dá, a lesy které si zaslouží to jméno, porostou v téhle zemi, a tak vyšlu modlitbu, ať každá jedle v těchto horách se dožije osmi set let, a pak padne a dalších sto let tleje a živí Zem, živí vzduch svou vlhkou vůní, živí živé stínem lesa, živí atmosféru kyslíkem. A už jsme níž a zase s Barborou, plazím se hlínou a kamenným mořem, bádám a počítám krystalky křemene ve skále, chvostoskoky v hrsti hlíny, katalogizuju, snažím se pochopit a uvidět, rozlišit biotit-muskovitickou rulu od té amfibol-biotitické a ona (i Ona) se jen laskavě směje, nasbírám si do baťohu sto padesát kilo kamení až se mi hřbet prohne pod tou tíhou, všechno to vyleštím, zanesu do mapy, opatřím štítky, a pak tomu porozumím, porozumím tělu Země, porozumím jak je prohnětená, její historie se přede mnou rozestře jako na obraze a kontinenty budou tančit, Brunie práskne do Lugika až se zahřmí a vyletí jiskry, Desenská a Keprnická klenba se sklenou jako trámoví katedrály a chor zazní, chrám je hotov, nic se ale nezastavuje, jedeme dál, hraje k tomu Mozart, nebo spíš Smetanova Vltava (Merta), a já koukám a chápu celý svět.

Abych si to ověřil, vyjdu jistým krokem skrze suťoviště k obrovité vráse nad Zadním Hutiskem, abych pochopil strukturu tohoto údolí, abych věděl a zmapoval. Ale jak tam přicházím přes vývraty a kameny, mlha a myšlenky se rozestupují a vrása ve stěně pocákané žlutým lišejníkem (Psylolechia lucida ?) na mě shlíží v celé své tichosti a prostotě. Najednou pocítím Její pohled a mlčení, jak proniká až do morku kostí, skrz marast pýchy a zbrklé povrchnosti a já mám strach a stydím se, stydím se před Tvou mocí, klekám si do hrabanky a obejme mě vůně humusu, slyším cvrkot a šum, jak půdní organismy tráví mrtvé dřevo a slyším krávy bučící ve všech údolích hor a mobily zvonící až Šumperku a praskot starých smrkových kmenů a jednolitý zvonící tón řeky a svoje srdce, dech, pohyby střev. Skála je tichá. Zahazuju na chvíli bláhovost své mysli, díky už nechci chápat, chci milovat.

Jdu dolů a navrácen do své malé přítomnosti jím svačinu a přitom si pískám, třeba Brian Boru march, a mašíruju kolem světlem prozářené Merty, koupu se v ní, koukám, jak se míhá den a noc, přicházím na kraj Vernířovic jako host, sedám si do auta a startuju, jedu vstříc slunci zapadajícímu mi v zádech, zlomená nožka už mě netrápí, spojku šlapat netřeba - auto jede samo nach Valhalla. Zemi nechápu, kdo jsem nevím, co jsem vytvořil je pryč – ale – jsem a vnímám –

To byl můj večer, noc a ráno.

Děkuju

Říj 15

BARBORA KUNDRAČÍKOVÁ: KRAJINA 2018

Adam Kašpar/ Krajina

Svět je všechno to, co je.

– Alva Nöe

 

Obrazy dokáží, lépe nežli slova, zprostředkovat celistvou zkušenost s tím, co je komplexní – se světem. Dlouhou dobu dokonce existovala představa, že svět se – viděno z lidské perspektivy – z obrazů přímo skládá. Ačkoli tomu tak není, nebo alespoň ne zcela, obrazy jsou rozhodně jedním z prostředků, jímž se k němu přibližujeme – a to prostředkem výjimečným, protože spojují technické předpoklady s těmi filosofickými. To, co je vidět, vždycky převyšují – umožňují pochopení, protože podobně jako modely aspirují na rámcovou představu věci a převádí ji v přijatelné měřítko, zároveň jsou ale samy porozuměním podmíněny.

Adam Kašpar patří do okruhu realistů, je bytostným krajinářem – v tomto směru navazuje na bohatou tradici spojenou v českém prostředí především se jménem Julia Mařáka. Toto „radikálně tradiční“ zaměření je důvodem, proč se na půdoryse jeho malby, svěží – rychlé – sebevědomé, rozprostírá síť otázek, které jsou spíše než aktuální, obecné: Je realismus stále živým stylem? Může nám o světě cokoli říci – tím spíše cokoli nového? Je umění skutečně způsobem komunikace – je metodou? A co pak znamená dobře si ji osvojit a přitom stále usilovat o novost, o čerstvost? Všechny jsou bezpochyby legitimní, žádná však neodpovídá na to podstatné – co to je dobré umění, respektive co to je dobrý obraz? Člověk stojí uprostřed světa a k tomuto světu se nějakým způsobem vztahuje. Vidí jej a cítí, má tělo, vládne imaginací a tvořivostí. To vše je ale pouhý předpoklad – dobré umělecké dílo je podmíněno cílem. Tím přitom může být právě porozumění tomu, co nás obklopuje, co mimo jiné, především, vidíme. Realismus zároveň neochvějně připomíná základní krédo lidské existence, a sice že ačkoli jej vnímáme každý po svém, ze své vlastní perspektivy, ačkoli se soustředíme na konkrétní detaily, málokdy na celky, svět je jen jeden. Je komplexní a bohatý, a největší radostí je, se mu přibližovat. Adam Kašpar je mladý autor, ale už teď je potěšením jeho práci sledovat, právě proto, že o ní také přemýšlí – a nepřichází přitom o pel jednoduchosti a krásy.

Říj 15

Aleš Rezler 2017

text k výstavě Tlení, hnití spalování v galerii města Kolína, 2017

 

Krajina poskytuje de facto rámec veškerému dění na této planetě a nejrozmanitějším činnostem praktickým i duševním co bylo lidstvo za dobu své existence vymyslet. V českém výtvarném umění malbě, grafice, kresbě má velmi silnou tradici počínaje obdobím romantismu, realismu až po nástup nových moderních směrů na přelomu 19. a 20. století. Opíralo se o nejrůznější platformy, jejichž smyslem byl individualismus osobní, nebo naopak vydělování se směrem k objektivitě a novým možnostem a cestám v umění směrem k impresionismu a kubismu ad.. Zdálo by se, že veškeré formální cesty byly prozkoumány. Tím více překvapí, že v současné malbě stále nacházíme autory, kteří si krajinu osvojují jako hlavní téma. S neochvějnou zatvrzelostí tvrdí, že je tématicky stále nosná, variantní a nevyčerpatelná. Patří mezi ně i Adam Kašpar.

Adam Kašpar (*1993, Litomyšl), jeden z nejvýraznějších mladých talentů současné malířské scény na první pohled zaujme brilantními schopnostmi vyjádření na poli realistické malby. Evokace české krajinářské malby 19. století je v jeho případě takřka prvoplánová a Kašpar je téměř jakousi soudobou reinkarnací Mařákovy školy. Nemá problém s velkoformátovými pracemi a výjevy lesa nebo horských krajin. Kašpar je bytostným krajinářem, jeho krajinné studie a pohledy jsou neseny snahou zachycení maximálně přesného vjemu skutečnosti s minimální vypovídající hodnotou o autorovi. Jeho dílo zaplňuje úspěšně mezeru v soudobé nabídce umění a projevuje se to v neobvykle živém zájmu o jeho obrazy ze strany sběratelů. Pozice výrazných realistických tendencí v malbě u nás držela vždycky malířská škola Zdeňka Berana na AVU. Nejsou a nebyly vždy přijímány s nadšením a možná explicitně hodnoceny jako něco retrográdního z hlediska vývoje umění. Ale buďme spravedliví, Kašpar je žákem Martina Mainera a kvalita a technika jeho malby je víc než přesvědčivá.

Výstava „Tlení, hnití, spalování“ v Galerii města Kolína je další soubornější Kašparovou výstavou navazující na širší prezentační celky, které se objevily na výstavách v Nové galerii v Praze (2015, V lese vesele; 2016, DIV VID). Neuvěřitelná pracovní produktivita a tvůrčí razance umožňuje Kašparovi zpracovávat doslova desítky nových a nových námětů, které se váží vždy ke konkrétní krajině, kterou právě řeší. Ať už jsou to horské krajiny v Alpách, v Krušných horách, Krkonoších nebo Jeseníkách (triptych Tlení, hnití, spalování, 2016-2017; Jelení důl, 2016; Jelení bučina, 2016; aj.), říční úseky se skalnatými roklemi a zátočiny na Vltavě, Berounce, Doubravě, Vrchlici či Opavě (Střední Opava, 2016; Jelení důl, 2016).
Povšimneme-li si Kašparových prací starších z roku 2014 přikláněl se z počátku k české novodobé tradici krajinářské Valterově (Pupeny, akvarel, 2014) nebo detailním surealistickým výsekům malby Sionovy (Zátiší - fragment Šárky, 2014), případně cítíme vliv Nešlehův (Alpensalamander, 2014), v obraze Königs – Tanne (2014), sahá až ke vzoru Pipenhagenově, Kašparův tyrolský Engelswand (2015) je poučen hmotou a strukturou malby Walhauserovy Černé skály v Trouville. Excelentní tradice mařákovská se nejlépe zračí v plátnech Třešť (2014), Psí kuchyně (2015) nebo Šerák (2015-2016).

Kašpar projevuje neobyčejnou citlivost vybírat si atraktivní monumentální náměty, které prozrazují jeho cílené studium geologických procesů a jejich vlivu na utváření krajiny. Cestuje na Island (Sólheimajökull, 2016; Skeidararsundur, 2016) do Skotska (Tróndairnis, 2014), maluje alpské ledovce (Mittelbergferner. Wildspitze, 2016; Ledovce kol Wildspitze, 2015). Pozoruhodné jsou mimochodem jeho malířské deníky, kde jednotlivým stránkám věnuje takřka stejnou péči jako definitivním malbám. Z hlediska vnitřního uměleckého přístupu jsou stejně zajímavé i jeho rukopisné poznámky na listech deníku. V našem případě zvláště tam, kde se váží ke zde prezentovanému výběru prací z druhé poloviny roku 2016 a začátku roku 2017. Obsahují individualisticko filosofické transkripce vlastních idealistických přístupů k animistickému vnímání krajiny. V prosincové noci 2016 v lesích na Hřebči v Jesenících si napíše: "... Sráz lesem až k nedohledné pláni. K úpatí Jeseníků kmeny vyrvané vichrem se sunou do údolí, zůstávají jen jámy po kořenech. Níž a níž, sněhu ubývá a světla taky. A ve tmě dole trámoví chrámu. Obrovský jedle a smrky, jak kloužu v prudkým svahu, rostou přede mnou až k Polárce a zespoda září jejich větve, rozvinutý vysoko v mlze nebo mracích v dokonalých fraktálech. Zavíjejí se k počátku. Jako vše. Mířím najisto mezi jejich kmeny až se koinečně ocitnu před ní. Pokloním se a propadnu. Zahalí mně pryskyřice, horko uvnitř tepajícího srdce matky. Zapomnění na vše. Objetí v důvěře a lásce. Nic neodešlo a dál ve mně zní touha poznat, co se zde zjevuje. … „

Kašparovo zaujetí krajinou je doslova lidským návratem k matce přírodě. Máme štěstí, že je schopen své pocity zachycovat nanejvýš intimní uměleckou formou, které se věnuje s tou mírou touhy po dokonalosti, jež je v přírodě obsažena v její samozřejmosti.

Dub 08

Scope Basel 2017

Scope Basel Kašpar Adam, Nová galerie, Scope Basel 13. – 18. 6. 2017