Bře 09

Vrstvy země, Galerie Ve Středu, Plzeň

 

Koncepce výstavy je zhruba taková, že bychom vystavili několik obrazů z naší aktuální tvorby, jenž se úzce dotýkají témat jako je geologie, ekosociologie a recyklace (ať už materiálů lidské potřeby a použití, tak i samotných prvků, z nichž je složena Země, které jsou rovněž neustále recyklovány a proměňovány ve velkých cyklech). Obrazy budou doplňovat instalace kamenů, zkamenělin, minerálů, a jiných přírodních artefaktů, většinou nasbíraných na našich cestách a nesoucí si v sobě častokrát příběhy, vzpomínky atd… přecházející od formy muzejní výstavy až k malým oltářům. Chtěli bychom prostor galerie pojmout, jako jakýsi kabinet kde se setkává věda, umění a spiritualita, to vše vztažené k Zemi.

 

 

 

VRSTVY ZEMĚ

Země je živá, živoucí, celistvá, jednolitá, nesmírně stará a stále nová, nekonečně vitální, láskyplná, jsoucí.

Země je mnohovrstevnatá – pomalu rostoucí a požírající sama sebe ve fyzickém procesu vývoje trvajícího miliardy let, recyklující nesmírné masy hornin a těl. Veškerá hmota zde musí být od počátku, hmota těla, které píše tento text i hmota těl, které ho čtou, byla toutéž hmotou, jenž se natavená řinula na povrch a tuhla vytvářejíc první horniny, toutéž, jenž se po milimetrech usazovala na dnech moří, až vytvořila tisícimetrové vrstvy, které tuhly, stávaly se kameny, pevninou a opět mořen, rostly v horách, aby byly znovu rozemlety na prach, roztaveny na prvočásti a celý cyklus začal znova.

Kámen reprezentuje horu samu, je odrazem místa, otiskem dlouhého procesu vznikání.  Stejně tak reprezentuje malý kousek, z kterého poté vznikají masy a nekonečné planiny. Zamyšlení nad hodnotou každé součásti a upnutí naší pozornosti na každou z nich. Na hodnotu, kterou každá tato část představuje a která je často opomíjena. Jakou hodnotu má každé zrnko prachu, každý tvor, každý obal od sušenky? Jakou může mít hodnotu poté, co je jeho obsah sněden a jeho smysl již naplněn?

I přes nepochybně úžasný vesmír, jaký každý z nás nosíme v nitru, složitou spleť myšlenek a vjemů, schopnosti cítit dobré i zlé jsme zároveň jen tou hromadou masa, hmoty, kostí a krve, nezpochybnitelným majetkem Země, jsme ze smrti stvořeni a naše těla poskytnou materiál pro životy dalších. Jsme sami hněteni jako hlína v rukou hravého hrnčíře, který nehledá definitivní tvar, ale miluje tvoření pro něj samo.

Svou malou tvůrčí hrou si na něj hrajeme a on si hraje v nás.

Země je mnohovrstevnatá – za, nad a pod povrchem krajiny, oné špičky ledovce pocítitelné fyzickými smysly, leží pravzory lesů a hor, gobelíny tkané uvnitř, zářícími nitkami proudů Ducha. Můžeme jen hádat, jako odezírat ze rtů zjeveného světa, jehož řeči nerozumíme, ale přesto cítíme, že se snaží něco vyjádřit, sdělit – nebo spíše samo jeho bytí vyzařuje bez ustání toto sdělení, slova a věty skládané gesty jednotlivostí, taneční pohyby stromů, růst krystalů, let ptáků jako hlásky zatím neznámého (a přece milovaného) jazyka. Je zpívána nádherná píseň, bez ustání, s dokonalým taktem a málokdo ji nazírá v jejím celku, a možná vůbec nikdo, krom toho kdo zpívá.

Jakou krásu může skýtat, každá pro nás již tak obyčejná věc, která nás obklopuje na každém kroku?

Je nějaký rozdíl mezi vitrínou muzea a oltářem, mezi badatelským zápalem a nadšením pro krásu samu? Proč vůbec některé věci sbíráme a co nás k tomu vede? Čemu v našem světě přikládáme důležitost, a jak ji může daná věc nabýt a ztratit? Proč se stále klade dělítko mezi poznání hlavy a srdce, když ani jedno samo o sobě není kompletní? Proč nespojit co patří k sobě, tiše meditovat mezi vitrínami muzeií a studovat mineralogii v chrámech Země?

Ale dost vážnosti. Milujeme kameny a další přírodní artefakty, a takřka s posedlostí je sbíráme, obklopujeme se jimi, studujeme je, vplétáme do své tvorby, Hrajeme si, to především, a máme radost ze hry samé.

V Javorníku dne 16.9, pod nohama stovky metrů druhohorních pískovců.

 

About the Author:


Sorry, the comment form is closed at this time.

%d blogerům se to líbí: